Výročí Cikháj

Teze k letošním výročí Cikháje

Rudolf Hegenbart

1. část – 650 let

Měsíc máj je velikým svátkem. My, cikhajští občané si připomínáme letos 15. květen 1368, 650 let od vstupu  civilizace do zdejšího území, stejně jako 240 let od sloučení, tehdy zde působících dvou osad Waldorf a Chykhaki, v jednu ves s názvem Ziegenhain, následně Cikháj.

V pradávné minulosti existovaly mezi novoměstským panstvím a  Žďárským klášterem pře o území zdejšího hlubokého pralesa. V lese převažovala jedle, buk, posléze smrky a javor. V hlubokých místních lesích bylo skryto veliké bohatství. Jeho využitím bylo možné uspokojovat potřeby a zájmy.

K vyřešení vleklého sporu dal podnět maršálek českého království Jindřich z Lipé. Jím určení pánové posoudili místní katastr, označili ho a vypracovali příslušný právní dokument. Ten v roce 1366 ukončil dlouholeté spory. Stanovil hranice území novoměstského panství a Žďárského kláštera.  

Vznikl tak katastr v rozsahu dnešního katastrálního území Cikháje. Na snímku katastr obce o rozloze 2146 ha. Příslušná pečeť a podpisy na dokumentu byly podmínkou k vydání příkazu Bočka Žďárského „zužitkovat přirůstající dřevo.“ Do místního katastru vstoupila civilizace.

Ke zpracování dřeva a k jeho organizaci, přicházeli občané české i německé národnosti ze severu Čech i jižní Moravy. Začala výstavba prvních chatrčí. Mýtiny po skácených stromech byly přeměňovány v ornou půdu. Ke správě území byla postavena budova Dvora, dnešní stavení č. 1 a 39. Středisko klášterní správy a moci. V čele Dvora byl šafář se šafářkou. Na kresbě Žďárský klášter. V rámci Dvora postaveno bylo  cca 20 domků. Komplex domků nesl název Waldorf – Lesní ves.  V nich sídlili konvršové, vrchní myslivci, pastevci skotu, pacholci, služebné a další personál Dvora.  Na jílovité, nekvalitní půdě, která sloužila pro pastvu skotu, v místech kde jsou domky Litochlebových, Pospíšilových, Sedláčkových apod.,  byla vystavěna osada řemeslníků s názvem Cikhaki.

Minulé generace postupně si části lesů, z pracovních a jiných důvodů, pojmenovávaly: Na mokré, U panáka, U obůrky, Na Žákově hoře, Na Fryšavském kopci, Na Žlabině, V bodlákově, Na staré pasece, U Stříbrné studánky, V Kašůvce, Na zubačce, V šindelně, V jeřábí, Ve spálené, Ve Zlatnicích, U hromových jedlí, U číhadla, V cukrovně, Na Kamenném vrchu, U soudných, U hraběnčiných milířů apod. Na vzniklé půdě se pěstoval oves, len, žito, řepa,  postupně další plodiny. Z nadojeného mléka od krav, koz,  se vyrábělo máslo  sýr.

Mniši Žďárského káštera přinášeli z Německa novinky zemědělské techniky, zkušenosti z lesní a zemědělské výroby, z evidence produkce a účetnictví. Hospodářství Dvora se těšilo rozkvětu. Horská půda v podmínkách drsného horského podnebí dávala obživu, přispívala ke směnné činnosti.

 V dalších údobích geologické a společenské podmínky vytvořily  předpoklady k založení dvou sklářských hutí. Bohužel zmíňky o tomto oboru, stejně jako o obci, existují v archivech až z let po roce 1600. Jedna sklářská huť byla v blízkosti Dvora, v místech dnešního prázdného stavení Popelových, druhá v blízkosti osady Kocanda. Sklářskou huť měla spravovat Mahdalena Uhlířová, mistrem hutě měl být Hans Schier. Sklo se stalo, po dlouhá léta, významným obchodním artiklem.

Ve 12 ti lesních milířích se rozvíjela výroba dřevěného uhlí. Dřevěné uhlí potřebovaly sklářské hutě, posléze hamr v Polničce, který zpracovával železnou rudu. Železářský podnik v Polničce vyráběl surové železo. Do provozu byl uveden v roce 1810. Kované železo se vyváželo do celé Evropy. K výrobě dřevěného uhlí byly vymezeny části lesa pod Tisůvkou v rozsahu  170 měřic a pod Žákovou horou v rozsahu 7.555 měřic. Pro majitele železáren byly pronajaty místní lesy na 10 let. I výroba dřevěného uhlí byla významným obchodním produktem.

 V určitém údobí obec čítala až 555 obyvatel.  V té době byla součástí obce Cikháj i osada Kocanda. Vedle lesnictví a zemědělství rozvíjela se řemeslná výroba jako výroba košů, opálek, nástrojů. Nejsilnější sociální skupinou byli pomocníci v hospodářství, 58 nádeníků, 45 služebníků  Postupně, v souladu s historickým vývojem a postupující civilizací, pracovalo v obci 67 řemeslníků – 11 tkalců, 6 běličů příze a plátna, 6 stolařů, 6 krejčích, 6 ševců, 5 bednářů, 4 truhláři, 3 zámečníci, 3 mlynáři, 2 pilníkáři, 2 pekaři, 2 kováři, 2 brusiči skla, 2 skláři, 2 myslivci, 1 pilař 1 kolář. Typickým produktem byla výroba dřevěných hodin se skleněným cimbálem.  Tak to šlo po staletích.

Po zániku Žďárského kláštera a odchodu mnichů mimo území byla se zdejšími osadami, přetrhána všechna společenská, hospodářská a kulturní pouta, církevní správa zrušena. Následně v roce 1789, před 240 lety, byly pozemky Dvora a objekty rozprodány. Osady Walldorf a Cikhaki se spojily v jeden celek pod názvem Ziegenhain a obec se rozvíjela postupně až do dnešní podoby Cikháj. Z rogala je krásný  pohled na dnešní  naši obec.

V údobí Rakousko- Uherska docházelo k dalším změnám. V obci došlo k zániku skelných hutí a ke snížení výroby dřevěného uhlí. Započalo období předení lnu, tkalcovství, plátenictví, bílení příze. Kvalitou a úrovní práce byli Cikhajští běliči známí na Moravě i  Čechách. Velkému obchodnímu styku přestala vyhovovat silnice. Tehdy vedla od Světnova, za Popelovými po světnovském katastru, přes Petrův kout k Žákově hoře a okolo ní do Herálce a také do Vříště. V roce 1845 byla vystavěna nová silnice středem obce. Oddělovala na jedné straně bývalou osadu Waldorf a na druhé straně bývalou osadu Chykhaki.  Ještě dlouho, což si pamatuje ještě moje generace, žáci školy se vzájemně pojmenovávali a šprýmovali. Děti ze Dvora byly nazývány „Dvoráci čmeláci“ a děti z dolní části obce „Cikhajáci černí ptáci“.

Významnou událostí obecního zastupitelstva bylo připojení obce k návrhu  projektu města Svratky na postavení vlakové dráhy z Ústí nad Orlicí do Jihlavy. Měla vést přes Svratku, Herálec, Cikháj, Žďár, Nové Veselí až do Jihlavy. Potřebné finanční prostředky byly odsouhlaseny. Záměr se neuskutečnil.

Novinkou té doby byla výroba javorového cukru. Navrtávány byly javory a odnímána javorová šťáva. První pokusy o výrobu cukru v cikhajském katastru  jsou zaznamenány  z jara roku 1811. Počátkem března kdy začíná  ve stromech proudit  míza bylo v Cikháji navrtáno 600 javorů. Z tohoto počtu javorů  byl získáno 500 věder javorové šťávy, což představovalo 28 tisíc litrů. Z této šťávy získali pracovníci po jejím odpaření cca 10 věder sladkého sirupu a kromě toho  67 liber   surového javorového cukru. Žďárský vrchní úřad zajásal a v katastru nechal označit dalších 1 700 javorů způsobilých k navrtání. Naděje na javorový cukr však ukončila vrchnost ve vzdálených městech. Dne 13. srpna 1814 tuto výrobu definitivně zakázala. Místo se nazývalo V cukrovně. Stejně tak  V šindelné byly vyráběny šindele na pokrytí střech.

V těchto údobích začalo sílit národní sebeuvědomění, touhy po znalostech, po vzdělanosti.  Děti  chodily tehdy do školy ve Světnově. Z iniciativy obecního zastupitelstva a občanů bylo, za složitých podmínek, zahájeno v roce 1863 vyučování. Učitelem se stal bývalý voják Filipí, který však nedostával plat. Na jeho obživu a chod školy přispívali rodiče dětí. Děti také v čele se svým učitelem chodily koledovat po staveních a prosily o přispění na jídlo i výuku. Učilo se v pronajatých místnostech jako například u Bukáčků č. 5. Oficiálně byla povolena škola až o deset let později a k tomu účelu zakoupena místní kovárna, nyní neobydlená budova pod budovou obecního úřadu. Byla přestavěna na školu.

Do obce přicházeli vzdělanci z vysokých škol z Brna a Prahy. Pomáhali, prostřednictvím besed a přednášek ke zvyšování kultury, k národnímu uvědomění, k vlastenectví. Díky jim a iniciativě členů  obecního zastupitelstva byla věnována pozornost kulturním aktivitám občanů a mládeže. V září 1889 zorganizovali s doprovodem místní hudby, pochod dětí, mládeže a dospělých na kdysi nepřístupnou,  bájemi obklopenou, Žákovu horu. V čele pochodu šel řídící učitel a předseda školské komise obce. Zde se konaly sportovní soutěže, soutěže ve zpěvu, recitaci, dospělí tancovali. Děti obdržely občerstvení stejně jako dospělí občané. Jak se píše v kronice „po 17. hodině se všichni vraceli v růžové náladě domů“.

V roce 1905 byl založen Sbor dobrovolných hasičů a v roce 1912 místní knihovna, občané začali hrát divadelní hry. Význam knihy vzrůstal od založení Karlovy univerzity v roce 1348 a s rozvojem řemesel.  V roce 1899 byl ve Žďáře  založen Místní odbor Národní jednoty. Jeho cílem bylo rozvíjet kulturní život nejen ve městě, ale i v širokém okolí. Pro Cikháj měl veliký význam rozvoj divadelnictví ve Žďáře. Započaté tradice přecházely z generace na generaci. Velkého rozmachu dosáhly po vzniku Československé republiky.                


2. část – 100 let od vzniku republiky

Letos si připomínáme 28. října 100. výročí od vzniku Československé republiky. Tato významná událost našich dějin, vrcholu národního osvobození, byla oslavena v obci na shromáždění občanů 9. prosince 1918. Byly vzpomenuty zásluhy T. G. Masaryka  a   Národního výboru utvořeného  roce 1916. Ten spolupracoval se skupinou buditelů v čele s T. G. Masarykem. Vzdělanci připomínali buditelské cesty generací. Josefa Dobrovského, který položil základy pro studium českého jazyka, Josefa Jugmana, který pomáhal k jeho rozšiřování, Františka Palackého, historika českého a světového formátu. V neposlední řadě bylo připomínáno vše, co předcházelo vrcholu národního obrození. V podmínkách Rakousko-Uherska to byla školská reforma z roku 1774, toleranční patent a zrušení nevolnictví v roce 1781.

 Po 28. říjnu nastalo v obci veliké nadšení.  Národní uvědomění a vlastenectví nabývalo vrcholu. Na Úpis pomoci vzniklé republice přispívali občané, dle možností, finančními obnosy a dary. Paní Hamanová Blažena vedle finančního obnosu darovala zlatý čepec. Viz obrázek. Malými částkami přispívali i žáci školy se svým řídícím učitelem Amosem Harnachem.

V březnu roku 1919 konala se ve škole první oslava narozenin presidenta republiky T. G. Masaryka. 1. května toho roku byly vyzdobeny všechny domy  československými prapory. V obci se slavil Svátek práce. Při této příležitosti byly na počest vzniku naší republiky vysázeny v blízkosti obecního domu dvě lípy. Viz kresbu řídícího učitele O. Bartoše z roku 1942. Další lípy byly vysázeny na zahradě u školy a u některých budov. Lípy byly a jsou považovány za náš národní symbol. Mají posilovat národní uvědomění a slovanskou vzájemnost, vyjadřovat dík za svobodu i odhodlání bránit naši vlast. U lip se scházela mladá generace, zpívala, bavila se.

Velikou radost vzbudila u občanů zpráva, že byl  dne 28. června 1919 podepsán všemi mocnostmi a Německem Versaillský mír. Potvrzeny byly hranice našeho státu.

Dne 6. února 1920 bylo sčítání lidu. V Cikháji bylo 342 obyvatel, na Kocandě 162 obyvatel. Z celkového počtu bylo v obci 161 mužů a 181 žen. V zemědělství pracovalo 71 mužů a 67 žen, v lesnictví 34 mužů, v domácnosti bylo 51 žen, 4 obuvníci, jeden krejčí, jeden muž a 9 žen síťovalo, 47 mužů a 50 žen bylo bez zaměstnání. Do školy chodilo 29 chlapců a 32 děvčat. Školní děti sehrály divadelní hru „Ubrousku – prostři se!“ Hra byla několikráte opakována.

Občané se rozhodli zřídit pro děti loutkové divadlo. Byla uskutečněna úspěšná sbírka peněz. Pomohla i mladá generace.  Obnovila tradici výletů k milířům na Žákově hoře za účasti hojného počtu občanů. Výtěžek ze zábavy byl věnován na zřízení loutkového divadla. Dne 13. února 1927, za velké účasti dětí a dospělých,  byla sehrána první loutková hra. Následně byla zřízena scéna pro dospělé, zakoupeny kulisy a opona. Začalo období pravidelného nacvičování divadelních her a kulturních programů.

V tomto roce bylo obnoveno zemské zřízení našeho státu. Vytvořeny byly čtyři země – Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatská. Cikháj se stal součástí země moravskoslezské. Na Řádkově kopci, směrem ke Světnovu, byly zasazeny hraniční kameny s označením území Moravy a Čech. Světnov byl součástí Čech.

Na sklonku téhož roku, za účelem zvyšování znalostí občanů, byly organizovány přednášky.  O principu rádia, dějiny českého státu od roku 1306, první člověk v historii lidstva,  Podkarpatská Rus, Moravský kras,  Děti ve Švýcařích, význam zakladatelů Červeného kříže.

 Roce 1928 obec zřídila „chudinský fond“ jako pomoc chudým rodinám.  Do spořitelny vložila základní částku 100 korun. Na vánoce byly sehrávány divadelní hry a výtěžek ze vstupného byl využit pro vánoční nadílky chudým dětem.

Rok 1929 začal mimořádně tuhou zimou. V kronikách se píše, že : “Mrazy tak doléhaly do stavení, že mnozí hospodáři museli topiti ve chlévech, aby dobytek neonemocněl…V lesích zmrzlo mnoho srnčí“.  V říjnových dnech roku 1929 – 1930 zachvátila obec obrovská sněhová vichřice. Lesy byly totálně zničeny.  Pozornost se soustředila ke zpracování poškozených stromů. U Snítku byla postavena parní pila s rychlořeznými stroji. Na přiloženém snímku část pracovníků cikhajské pily. Na pomoc přišli i občané Podkarpatské Rusi. Ke svozu poškozených stromů byla vystavěna kolejová trať v délce 9 kilometrů.

V březnu 1930 se stala velikou událostí obce oslava 80. tých narozenin presidenta T. G. Masaryka. Obecní zastupitelstvo ho jmenovalo čestným občanem Cikháje. Na velkém shromáždění občanů  ve škole, vedle projevů a vlasteneckých písní, byla předvedena loutková hra „Zlaté srdce“. Vyjadřovala život a povahu presidenta. Všechny děti obdrželi brožurku T. G. Masaryk.  Největší událostí k připomenutí narození presidenta T. G. Masaryka byl březen 1936. Děti, mládež, občané, členové hasičského sboru v uniformách, se sešli v podvečer před školou. Odtud se lampionový průvod odebral na kopec k „Pavlíkovým smrkům“ směrem ke Kocandě.  Byla zapálena vatra, zpívány písně a proneseny projevy. Na závěr všichni zazpívali naši státní hymnu. Rok na to, v září 1937,  T. G. Masaryk zemřel. V kronice je psáno: „Dotlouklo jedno z nejušlechtilejších srdcí, srdce presidenta Osvoboditele, jenž byl čestným občanem naší obce. Jako bychom všichni cítili, že ztrátou jeho, ztrácíme jistotu a svoji bezpečnost, bezpečnost našeho národa a státu.“

V roce 1938 byla kritická zima. Sněhové vánice ochromily život  občanů. Zdrženy byly polní práce. V kronice se píše: „Do klidného života občanů přinášelo opožděné jaro předzvěst čehosi strašného, co se velmi těžce domýšlelo“. Organizovala se cvičení civilní obrany obyvatel. V obci se sjednocovaly politické směry. Jejich představitelé  rozhodli uvolnit finanční prostředky na zájezd školních dětí do Prahy, aby uctili velikost Pražského hradu, symbol české státnosti. Pro všechny rodiny zakoupily zarámovaný obraz presidenta T. G. Masaryka a československou vlajku. Byl zakoupen promítací přístroj a do obecní knihovny vlastenecké knihy. Dne 24. července 1938, před 80 ti lety, byl nalezen pod Tisůvkou kámen a za účasti všech občanů odhalen Památník obětem 1. světové války. U něj se začala scházet mladá generace. Na snímku školní mládeže z roku 1941 je Památník v pozadí.

V Československu byla vyhlášena mobilizace. S pocitem odhodlanosti bránit svou vlast a vysoké odpovědnosti vůči své zemi, odešlo do armády 14 místních mladých mužů. Ze svých domovů odcházeli 25. září. Se svými rodiči, známými, občany, se loučili u nově postaveného Památníku padlých  v 1. světové válce.  Po rozloučení občané je doprovodili až na Řádkův kopeček,  na hranice Moravy a Čech.

Obavy občanů byly završeny 29. září 1938. V Mnichově byla podepsána zrada. Podepsaly ji všechny západní velmoci. Uvolnily cestu německému kancléři Adolfu Hitlerovi. Na tomto základě  bylo zabráno naše pohraničí a  připojeno k německé říši. Po podpisu této dohody mobilizovaní muži se vrátili zklamaní domů. Smutek zavládl i mezi občany. Oslava 28. října se už nekonala. Mládež sehrála divadelní hru „Váša nespokojenec“ a „  V té naší aleji“. Dne 15. března 1939 vstoupila německá vojska na naše území. Zřízen byl protektorát Čechy a Morava. Slovensko se osamostatnilo. Dle protektorátní vyhlášky byl nařízen soupis všech osob. Obec byla označena německo českým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno úplné zatmění oken. Veřejné budovy byly opatřeny říšskou vlajkou a vlajkou protektorátu. Příkaz nařídil soupis veškerého dobytka a drůbeže. Pro občany byly zavedeny  potravinové a oděvní lístky. Ve škole se začala vyučovat němčina. Následně veškeré kulturní aktivity byly v obci zastaveny. Vyřazeny a zapečetěny byly české vlastenecké knihy, československé vlajky, kroniky, obrazy presidentů. Z Památníku obětem 1. světové války musel být odstraněn státní znak a jména padlých místních občanů. Sedm občanů muselo odejít na práce do německé říše. Tak končila éra naší svobodné demokratické republiky. Občané prožívali kruté chvíle.


3. část – 73 let od osvobození

Občané Cikháje v roce 1919 s nadšením přivítali zprávu  o Versaillském míru. Za několik málo let po vzniku naší republiky, přicházeli němečtí politikové s myšlenkami, že pojetí národního státu převyšuje a překonává idea  nového společenství. Tato idea prý bude transformovat životní prostor v novou duchovní říši. Představitel německé říše  Josepf Goebbels to později komentoval, na adresu okupovaných zemí slovy: „Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“ Idea postupně byla vnášena do vědomí politiků až přišel Mnichov. Loni uplynulo 80 let od podpisu Mnichovské zrady. Mnichovská dohoda  umožnila   obsadit pohraniční území naší republiky a  připojit ho k německé říši. Ze svých domovů muselo odejít 1. 200 000 čechoslováků.

Zrada v Mnichově vyvrcholila 15. března 1939, před 79 lety. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. Slovensko se osamostatnilo. Naše státní samostatnost skončila. Hrůzný čin vůči našim národům zdůvodnil německý vůdce Adolf Hitler slovy: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala ve své dějinné minulosti, tak vlastnostem německého národa, že jediná jest povolána řešit tyto úkoly…“

Začala 2. světová válka, doba temna. Dějiny českého národa byly vykládány ve prospěch Němců. Vždy v minulosti byl prý český národ podřízen Němcům. Ve škole byly revidovány veškeré učebnice. Byly z nich odstraněny vlastenecké články. Řídící učitel a jeho manželka museli předložit potvrzení, že nejsou židovského  původu. Všechny spolky byly zakázány. Zakázány byly zábavy i kulturní akce. Pod trestem smrti byl zapovězen občanům poslech rozhlasu z Londýna a Moskvy.

 V obci panoval strach, postupně se občané připravovali k odboji. Při síťování scházeli se po chalupách, věřili ve  vítězství. Na rozložené mapě, u petrolejové lampy, si ukazovali  stav na frontě, zápasy a postup Rudé armády.  V kronice školy se píše mj., „… ve chmurných dnech fašistické okupace se náš lid scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a Moskvy. Zprávami z ciziny  byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody…“ V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: ,“Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si: Tisíc let tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.“ Byly to začátek rozvoje odbojové činnosti proti fašistickému Německu. A to ve Žďáru a okolí i  v naší obci.

Dne 1. září 1939 formuloval v Londýně koncepci odboje president republiky dr. Edvard Beneš. Na tomto základě začal v Anglii výcvik parašutistů. Partyzánským aktivitám byl určen dokument sovětského státního vedení č. 189 z 5. listopadu 1942. Rozkaz nesl název „O úkolech partyzánského hnutí“. Ovlivnil aktivity partyzánů a obyvatel i zde v Cikháji a v okolí. Aktivitou západního odboje byl dne 27. května 1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

 Začal brutální teror proti Židům, vlastencům, proti české inteligenci.  10. června byly vypáleny Lidice, popraveni muži, ženy a děti odvlečeny do koncentračních táborů. Dne 24. června potkal stejný osud obec Ležáky. Německý teror podnítil občany ke zvýšení odbojové činnosti. V Cikháji se ujal organizování odboje František Bukáček z č. 4.

Pro naši obec a okolí byl významný sovětský partyzánský výsadek brigády M. J. Hus v čele s majorem Fominem. Seskočil 26. října 1944, místo v okolí Velkého Dářka u Škrdlovic, v podhůří Železných hor na Čáslavsku. Počátkem listopadu 1944 přešli členové štábu na Novou Huť a na Kamenný vrch, kótu 801, na hranici cikhajského katastru. Díky vedoucímu polesí Karlu Němcovi z Nové Huti byl na této kótě vybudován partyzánský tábor a v lesním katastru obce zemljanky.

Počátkem listopadu 1944 přišel do Cikháje náčelník štábu této brigády N. Chimič. Kontaktoval hajného Karla Jaitnera, Adolfa Hamana, lesního dělníka Josefa Vajse, Františka Bukáčka, posléze další občany. Občané získávali a předávali partyzánům důležité zprávy politického, hospodářského a vojenského charakteru. Ženy praly a zašívaly partyzánům prádlo, oděv, připravovaly stravu, staraly se o nemocné. V domku Josefa Vajse umístila brigáda M. J. Hus svoji vysílačku.

 Významným partyzánským oddílem, který krátce působil  v obci Cikháj, byl oddíl Zarevo  čele s Pavlem Vasiljevičem Fedorovem – Faustovem, politickým komisařem Jevgeniem Bukinem a náčelníkem štábu Vladimírem Francevičem Kadlecem – Ivanem Hrozným. Oddíl pobýval v hájence u sourozenců Jaitnerových, vysílačku měl umístěnou v rodině Josefa Vajse. Po splnění bojového úkolů ve Žďáře odešel oddíl 1. ledna 1945 do Samotína na Fryšavsku.

Příchod partyzánských jednotek do našeho kraje a do naší obce,  jejich aktivity, vyvolaly u německých fašistických vojenských jednotek a v gestapu veliký rozruch. V prosinci 1944 a v zimních i jarních měsících roku 1945, zahájili Němci velkou proti partyzánskou ofenzivu.  Měla postihnout nejen partyzány, ale i jejich pomocníky. V Cikháji bylo zatčeno a odvlečeno do koncentračních táborů 11 občanů včetně tří žen. Pět  z nich bylo odsouzeno  k trestu smrti. Před smrtí je zachránil příjezd Rudé armády do Prahy dne 9. května 1945. Bez možnosti vynést  majetek byl vypálen domek Josefa Vajse, kulomety prostřílen domek Josefa Roučky, obyvatelé byli zatčeni. Z kapličky obce odvezli Němci zvon, který se nikdy nevrátil. Dva hajní, Adolf Haman a Karel Jaitner, odešli k partyzánům. Na přiloženém obrázku část zápisu Marie Beránkové o výsleších po jejím zatčení gestapem. Na dalším obrázku trosky vypáleného Vajsova domku.

V Chrudimi zřídili nacisté  prosinci roku 1944 zvláštní komando k likvidaci partyzánů, jeden oddíl působil v Novém Městě na Moravě, ve Vojnově Městci, v Polničce. V Herálci  byl speciálně cvičený oddíl se psy. Přijížděli i do naší obce a do huštin a po obci pouštěli psy, vlčáky, v domnění, že chytnou partyzány. Ve Žďáře byl zvláštní oddíl policie, jehož příslušníci dojížděli na kolech i do naší obce. Působily i oddíly Jagdommanda, které dostaly za úkol sledovat občané Marie Beránková a Josef Vajs. Ze Tří Studní docházeli do obce a posléze do německého Karlova  členové Hitlerjugen. Mezi partyzánské oddíly nasazovali Němci konfidenty, aby oddíly rozložily a příslušníky partyzánů zatkli. Kdosi udal gestapu, že místní lesní dělníci popíjeli v  lese s partyzány. Okamžitě přijelo gestapo do obce a ještě opilé dělníky u Straků č. 28 vyšetřovalo.

Boj  partyzánů s německými vojsky vyvrcholil 27. dubna 1945 za Pihovinami směrem ke Kocandě. Byl to vítězný boj o výsadek se zbraněmi a potravinami. Na obrázku Památník, který připomíná tehdejší boj. Byl vydán a rozmnožen leták pod názvem „Slovo k některým českým lidem a partyzánům“. Nabádal k nutnosti přísné konspirace a k ochraně proti provokacemi ze strany nacistů.

Poslední zoufalou akcí německých vojsk a gestapa v naší obci byl 1. květen 1945. V rámci jejich potřeb zatknout partyzány a spolupracovníky, obsadili totálně obec, všechny domy. Od ranních hodin prohlíželi domy, vyšetřovali obyvatele. Nikoho ale nenašli. Partyzáni se zavčas přemístili. Vojska odjela.

 Z příkazu velení partyzánů bylo nařízeno kácet smrky přes příjezdové silnice do obce a znemožnit příjezd německých vojsk. Dne 5.  května 1945 prohlásili partyzáni a revoluční národní výbor, obec Cikháj za svobodnou. Barikády, přes příjezdové silnice, byly odstraněny. Na obecním úřadě zavlála československá vlajka, místní cestář Josef Haman vyhrával na harmoniku.

Osvobození vyvrcholilo příjezdem vojsk Rudé armády do Prahy dne 9. května 1945, do naší obce pak 10. května 1945. Vojáci Rudé armády byli u nás vítáni kyticemi a slavnostními projevy. Dne 12. května 1945 přijela rumunská vojska počtu 1. 200 mužů. Pomáhala zatýkat zbylé utečené německé vojáky a dbát na udržení pořádku v obci. Vojska, po slavnostních ceremoniálech, odjela z obce  27. května 1945. V Cikháji skončila 2. světová válka, nastala definitivně svoboda, mír. Obec se začala rozvíjet do nového života.

To jsou historické  zkušenosti. Tak byly zaznamenány účastníky odboje a dosud žijícími pamětníky  naší obce. Od konce 2. světové války a od osvobození naší obce, uplynulo  73 let.  Od té doby vyrostly tři generace. Obec  se obměnila novými občany. Můžeme si jen domýšlet jak dnešní generace chápe a zachází s odkazem svých předchůdců, kteří obětovali svá srdce vlasti, své obci. Setkáváme se totiž s podivnou módou nic z minulosti si nepamatovat anebo s jejím zkreslováním, znevažováním. Naši předchůdci, za své hrdinské činy nic nežádali. Zůstali prostými lidmi se všemi všednostmi, ale i krásami, které jim přinášela každodenní poctivá práce na políčku, zahrádce či v lese, milá rodina, vzájemná láska. V roce 1946 přijel do Cikháje velitel partyzánů z Kyjeva generál Kovpak s doprovodem. Děkoval místním občanům za účast v odboji a za pomoc partyzánům.

V knize F. Ťopka „Lidé stateční a ti druzí z roku 1966 se v závěru píše mj. „Nezapomeneme, nikdy nezapomeneme…Nezapomeneme na živé ani na ty, kteří za naši svobodu platili svými životy, Nikdy nezapomeneme!!“