Pověsti

 

 

ŽÁKOVA HORA

(převzato z kroniky obce)
Lidem zvána jen „ŽÁKOVICA“, má své jméno od toho, že prý tam hrávali „žáci“ zlatými koulemi do zlatých kuželek. Jednou však se tam všichni ztratili, snad se propadli. Dosud ukazují zbytky té jámy a snad i základní zdi jejich herny, které jiná pověst prohlašuje za zbytky „cukrovárně“, kde se vaříval cukr z mízy javorů, které se na Žákovici dobře dařily. Pravděpodobně jsou to zbytky dolů stříbrných. Podařilo se nalézt jednu kuželku, za kterou prý vystavěli klášter. Ostatní i jiné poklady prý zůstali v Žákovici.

Tak prý dědeček souseda v Cikháji slýchával od svého otce, který býval mysliveckým mládencem, že jednou v pašijových dnech chodil po lese a přišel na Žákovici k bečkám se zelím, u kterých stál mládeneček. Chtěl si nabrati zelí, ale byl okřiknut. Odešel, vrátil se však opět, ale ničeho nenalezl.

Jiným, kteří poklady tam hledali stalo se hůře, tak prý jedna matka odnášejíc ze skály peníze, nechala tam dítko, které nalezla až po roce, kdy se skála otevřela. Podobně se stalo i dvěma mužům, kteří vešli do Žákovice, aby hledali pokladů. Jeden, skromnější, odešel včas, kdežto druhý pro lakotu po celý rok tam zůstal. Že poklady tam jsou, dovozují lidé pověstí, že tam stálo ve 12. století město, které se ztratilo. Dle jiné pověsti byla na jednom hřbetě Žákovice na „Prostředním kopci“ dědina (na „Černých bahnech“), která se snad jmenovala „Vlčkovice“ a prý se propadla.

Mimo strašné hlídače pokladů chodíval po Žákovici „Hejkal“. Kdysi chodíval Josef Opat, Jágr a František Petr na pařezy. Jednou zůstali na Žákovici přes noc. Vlezli si společně do pytle a spali při ohni. Přišel k nim „Hejkal“ a povídal, že pamatuje zde třikrát ves a třikrát les, ale aby byly tři hlavy a jedny nohy, to že ještě neviděl.

Žákovice u našeho lidu měla důvěru, neboť prý: „Žákovice, Perná louka, Vortová, jednou prý mnoho lidu zachová!“

Vo Žákovej hoře
(František Roučka (Maršovský) vyprávěl v roce 1900 ve věku 82 let)
F tem sklepě, co je Stříbrná studňa, koulí kúželkama zlatejma a muzika taky tam hrá. Vono tam ňáký mněsto má bejt zažehnaný na tej Žákovej Hoře a proto sou tam ty peníze. Ešče je tam vidět kuse zdi a cihel. Voni tam bejvaly javory a f tech javorách byly trupky a z nich cedili jakejsi vocet a von prej byl hrozně dobrej. Tech zlatejch kúželků je ešče vosum a kula zlatá. A devátej kúželek dostali, ale nevím už, jak se to stalo, a za něj byla vystavená Zelená hora. Tam musí bejt nějaký stracený mněsto před ňákejma tisíci lety; jináč to nejni. A mněsto je propadlý pod zemi. Ví Bůh, gdo to dostane, ty kúželky a to zlato. Voni musí mít tíhotu; to si pomysleme, kousek zlata jakej je teškej.

Proč řikají jedný hoře Žákovica
(František Štůla vyprávěl v roce 1903 ve věku 60 let)
Na tý hoře, co jí teťka řikaji Žákovica, bejvalo mněsto. A f tem mněstě stranou, jak teťka f Klášteře na Zelený Hoře v Borovince je kúželńa, tak tam taky to tak bejvalo. A přišli dva žáci a teď ty kúželky začali koulet. A f tý kúželni kouleli zlatou kulou a mněli stříbrný kúželky. Dyš ty kúželky kouleli, chtěli vědět, co je po tem lesi tejch neřestí – hadů. Jeden si povídal: „Já prej je budu citýrovat, ty prej je musíš počítat.“ Ten je čítal teda. A voni tam byly dvě jedle – menovaly se hromový – byly veliký nesmírně. Tak ten žák ty hadi citýroval a ten druhej je počítal. Ty hadi lezli a rovnali se na ráz – jeden na druhýho se kladl – až jich bylo až do vrchu tejch jedlí. Potom lezli najednou dva po tejch stromech zhůru a ten žák počítal jen jednoho místo dvouch. Teď ty žáci přišli g zežrání vot tejch hadů a to mněsto přišlo k propadnutí. Ty kúželky a ta kula taky se propadly. A tým dílem se jmenuje ta hora Žákova hora.

Vo dolech na Žákovici
(František Roučka (Maršovský) vyprávěl v roce 1900 ve věku 82 let)
Proč tý hoře říkají Žákovica ? Že se tam žáci stratili; proto je ta památka. Hráli tam prej kúželky a stratili se a nide vo nich nebyly slychy vidy. Na tý hoře sou tři dole; f tech dolech vykopali zlatou kulu a zlatý kúželky. Voni se ty kúželky a ta kula stratily a nide se jich nemohli dodělat. Pak kopali na tý hoře, hledali tam ty kúželky s tou kulou a potom to tam našli; tak vykopali ty dole. Voni byly moc hlyboký, asse hlava točila, dysse do nich díval. Ale teď už je ani nenajde, ty dole, už je to zarůstlý. Ty dole byly prázný, dys sme se tam chodili dívat.

Vo pasákovi, co moh vysvobodit propadlý město
(František Štůla vyprávěl v roce 1903 ve věku 60 let)
Jeden pasák s Cikhaje hnal do lesů pást dobytek. A po jaru koušou moc ty pipky; a von si uďál vohýnek a lehl si k němu a usnul. Ten dobytek se mu ale zaběhl. A von teťka proctl a nevěděl, gde ho má. Tak běhal po lesi a nemoch ho nide najít. Tak už ho napadla žízeň. A přišel ke Stříbrnmý studni na potůček; tak se chtěl napit. Ale napadlo ho: “ S potůčka nebudu pit, já si pudu ke studni až, tam se napiju.“ Dyš přišel k tý studni, seděl u ní malej chlapeček a držel bič v ruce a povídal mu: “ Synáčku poď sem a přenes mně přes ten potůček.“ A hoch se ho ulek. Tak se zastavil, koukal se na něho a bál se ho. A ten chlapeček mu povídal: “ Neboj se synáčku, nic, třeba ty se zmáchal, jen dyž mně přes ten potůček převalíš; budeš ščasnej.“ Ten hoch ale se lek a utíkal vod něho pryč. Podnes je tam památka; řikaji: “ F starý pasece.“ Tam ďáli drvaři. A von knim přiběch a jim to povidal. A teď voni mu na to povidali: “ Tak se vrac spátky a neboj se, my pudeme s tebou a ty se nestratíš. “ Jó. Tak ale dyš přišel spátky k tý studni, tak hoch tam ešče seděl. Ale už nechtěl, aby ho vzal na záda, aby ho přenášel, už mu povidal: “ byl bys bejval moc ščasnej, ale teď už nejni nic platno. Dybys mně byl přenes, byl bys to propadlý mněsto vysvobodil, byl bys bejval pánem nad ním. Teď musím čekat kolik tisíc roků, aš příde člověk, kerej to udělá. 

ČERTŮV KÁMEN

(Pověsti a pohádky z území Místní akční skupiny Havlíčkův kraj, Projekt ,, Poznejte zelené Česko“)

V lesích severozápadně od vesničky Cikháj se nad stromy tyčí skalnatý vrchol Tisůvka, přezdívaný místními lidmi Čertův kámen. Zatímco první pojmenování upamatovává na kdysi hojný výskyt tmavě zelených tisů v okolí skály, ke druhému názvu se vypráví pověst o nevydařené stavbě kostela v nedaleké vsi Světnov.

Když se Světnovští před mnoha staletími rozhodli pro zbudování důstojného svatostánku, vypomáhala při této významné události doslova celá obec. Sedláci na čas zanechali prací na svých hospodářstvích a začali do vsi na Řádkův kopeček navážet velké hromady kamení, sesbíraných po lese a na poli. Kdo neměl vlastní povoz s potahem, pustil se do výkopu vyznačeného obvodu základů nebo přinášel potřebné dřevo na lešení. Práce by šla jistě dobře od ruky, kdyby místní v tom obrovském zápalu počkali na příjezd zkušeného zednického mistra ze žďárského kláštera. A co horšího? Úplně zapomněli na slavnostní požehnání a stavbu kostela si pyšně zahájili sami.

Jaké bylo jejich překvapení, když ráno přišli k rozestavěnému dílu a všechen kámen byl pryč. Dokonce ani po výkopech širokých základů nebylo v zemi památky! Nikdo tehdy netušil, kde nashromážděný materiál skončil, všichni ale věděli, že běžný smrtelník by takovou věc za jedinou noc nikdy nestihl. Až vyděšení uhlíři, vracející se narychlo z lesa, přinesli Světnovským těžko uvěřitelnou zprávu, že na samém vrcholu jednoho z kopců vyrostla nová skála. Vystavěl ji tam čert, který získal stavební materiál na kostel do své moci.

Od té doby, když se v obci pod Čertovým kamenem něco stavělo nebo opravovalo, nikdo už si před zahájením stavby nedovolil opomenout větu: „Pán Bůh rač nám naši práci požehnat.“

 

(převzato z kroniky obce)
Na místě zvaném „Řádkův kopeček“ (pozn. v sousední vesnici Světnov) měl se stavěti kostel. Dlouho sváželi na určené místo stavivo, avšak když se měli dát do stavby, ocitlo se prý do rána vše na vrcholu „Tisůvky“, kde z něj čert srovnal skálu „Čertův kámen“. Zapomněli prý zedníci večer říci: „Pán Bůh rač nám naši práci požehnat.“ Proto dostal nad tím čert moc.

STŘÍBRNÁ STUDÁNKA

(Pověsti a pohádky z území Místní akční skupiny Havlíčkův kraj, Projekt ,, Poznejte zelené Česko“)

Při úpatí Žákovy hory nalezneme studánku, které se říká stříbrná. Pocestným nabízí výbornou vodu a je opředená nejedním tajemstvím. Lidé věří, že studánka ukrývá vchod do podzemí. Jednou za rok, na Velký pátek, se voda ztratí a odkryje prý tajemný poklad.

Je tomu již dávno, bylo to právě na Velký pátek, co se po celodenní práci jeden z místních dřevařů zastavil u studánky napít. Jaké však bylo jeho zklamání, když namísto pramene uviděl vchod do podzemí. Nejprve nahlížel a pak opatrně vešel dovnitř. Všude se třpytily drahokamy, vzácné šperky a truhly překypovaly zlaťáky.

„Zlatem a drahokamy žízeň nezaženu,“ pomyslel si Kuba a začal se poohlížet po něčem, čím by alespoň trochu zavlažil vyschlý krk. V rohu stál veliký sud s kysaným zelím, a tak utrmácený dřevorubec nabíral plně hrsti lahodné pochoutky. Zlata si nevšímal. Těšil se domů za svou ženou a malým synkem. Na cestu si nacpal ještě trochu zelí do kapes a pospíchal do chaloupky.

Doma hned zatepla vyprávěl manželce svoji příhodu. Jakmile ji dokončil, žena se do něho zhurta pustila: „Zelí si všímáš! A na peníze nemyslíš!“

Kuba ji chtěl uchlácholit a nabídl jí k ochutnání zbytek zelí z kapsy. Místo něj však vysypal hrst stříbrných mincí. Žena ani chvilku nezaváhala, oblékla se, popadla malého synka a vyrazila k Žákově hoře napravit to, co manžel pokazil.

Sklepení bylo pořád otevřené a z lesku zlata až oči přecházely. Vešla dovnitř, posadila dítě na sud se zelím a začala nabírat poklady do zástěry. Když byla zástěra plná, vyběhla ven a vše pečlivě vysypala do připraveného šátku. Zdálo se jí, že se do šátku vejde více pokladů, a tak běžela do sklepa ještě dvakrát. Jakmile vyklepla ze zástěry poslední minci, skála se za jejími zády s rachotem zavřela. Znova se na tom místě objevila studánka a vyděšená žena viděla jen svůj obraz na hladině. Po sklepení  nebylo ani památky.

Celý rok chodili s manželem ke skále, plakali a prosili horu, aby jim milovaného synáčka vrátili. Až po roce na Velký pátek nalezli sklep otevřený. Žena vklouzla dovnitř, pokladů si nevšímala a běžela pro své děťátko. Chlapec seděl na sudu se zelím, jako by ho tam posadila před chvilkou. Vzala ho do náručí a vyběhla ven. S mohutným hřmotem se hora opět zavřela a studánka se naplnila stříbřitou vodou. Šťastná rodina běžela domu a na zlato si už žena ani nevzpomněla. Moc dobře věděla, že největším pokladem na světě je jejich synek.

O stříbrnej studni
(František Roučka (Maršovský) vyprávěl v roce 1900 ve věku 82 let)
Dole pod Žákovicou stojí hrozně vysoká a tlustá jedla. Za tou jedlou, na kousek vot tej jedle, je studňa; je tam hrozná dobrá voda. Řikají jí : “ Stříbrná studňa“. F tej studni je sklep a v něm prej je moc bohatctví.

To se prej jistotně stalo tam. Jeden drvař z Herálce kácel strom a chtělo se mu pít. Tak se šel napít. A dyš přišel k studánce, viděl tam vodevřenej sklep. Studánka se stratila. A na kraji toho sklepa stála kád ze zelím. Von si toho zelí nabral do kapce, něco sněd a drobýtek přines ženě, aby ho taky vokoštovala; bylo moc dobrý. Dyš přišel domu, povidal ženě: “ Milá ženo ! Tam je dukátů f tem sklepě u Stříbrnej studně ! Ale já jsem si jich nevzal. Přines sem ti zelí, abys ho vokoštovala, jaký je dobrý.“ A dyž je chtěl vytáhnout s kapce, vono to zapraščelo a von místo zelí mněl f kapci dukáty. Žena jak to viděla – vona byla lakotivá, bodejť – tak běžela z děckem k tej studánce. Sklep byl tu chvílu ešče votevřenej a v něm hromadu zlata. Vona si nabrala do zástěry dukátů a f tem se sklep začal nad ňou lámat. Vona se lekla a utíkala s penězi dom a děcko tam nechala. Potom se vrátila pro to děcko sklep byl už zavřenej. Každej den tam chodila, bodeejt, a tam u tej studni plakala. Dyž za rok tam zas přišla, zas byl sklep vodevřenej; von prej je každej rok vodevřenej na velkej pátek, dyš se čtou pašije. A děcko sedělo na stole a mnělo f každej ruce jablíčko a na matku se smálo. Vona už nebrala dukáty; lapla děcko a utíkala s ním tam votaď dom.

Vo Luňáčkovi
(František Roučka (Maršovský) vyprávěl v roce 1900 ve věku 82 let)
Luňáček neboščík – Pámbu mu votpust, von byl helvet – byl tam kolikrát u tej Stříbrnej studně… taky chtěl mít zlata. Starej blázen mněl heský živobytí; nemněl děti a ešče chtěl bejt bohačí. Slejchával o tom sklepě u Stříbrnej studánky, že se votvírá, dyš sou na velkej pátek pašije. Von byl helvet, ale věřil tomu. Tak tam taky chodil. Na velkej pátek bejvá tady moc snihu a von tym snihem se brouhal. Ale nidá nic nedostal. Gdo chce tam něco dostat, nesmí jít přez vodu a von musel přes tolik potůčků. Ale von to nevěděl.

O ZAKOPANÉ CIKÁNCE

(Pověsti a pohádky z území Místní akční skupiny Havlíčkův kraj, Projekt ,, Poznejte zelené Česko“)

V údolí kolem protékající Svratky se uprostřed lesů mezi Cikhájem a Herálcem nacházejí louky zvané Pihovina. Po staletí zde alespoň jednou do roka tábořili celým královstvím putující cikáni, kteří měli od rychtářů zákaz nocovat v okolních obcích. Jednou se v těchto místech na několik dnů usadila kočovná skupinka, opatrující ve svém středu starou stoosmiletou kartářku Danielku. Chromá a poloslepá bába v požehnaném věku cestovala zásadně jen na nosítkách, obklopena svými nejbližšími. Neuplynula hodina, aby si spokojeně nezabafala ze své oblíbené dýmky. Bílé vlasy jí při tom, stejně jako k nebi stoupající kouř, poletovaly sem a tam nad temnýma a jako hrob tajemnýma očima.

Bylo to právě během zastavení v Pihovinách, kdy zcela nečekaně promluvila k celé tlupě: „Chtěla bych již zemřít, ale nemohu. Nic mě už na tomto světě netěší, všechno už jsem poznala a zažila. Pomoci vám v ničem také nemohu a jen vás zdržuji na dalekých cestách. Protože jsem na této louce spatřila před sto osmi lety světlo světa, chci tady tentokrát zůstat. Prosím, dnes mi vykopejte hluboký hrob, dáte mi míšek s tabákem a křesadlo s hubkou do kapsáře a pochováte mě i s mými nosidly!“

Cikáni se upřímných a důvěrných vět staré Danielky vyděsili. Začali hlasitě plakat. Bába jim sice překážela, ale v životě by je nenapadlo se jí takovým způsobem zbavit. Naopak, byli dokonce pyšní, že tak dlouho žije. Kdyby i nadále v takovém věku hádala z ruky, vydělal by za jediný den pro všechny, je přece zkušená a všechno ví.

Až když Danielka shromážděným druhům pohrozila prokletím, nezbývalo, než ji v posledním přání vyhovět. Vykopali tedy hlubokou jámu a za zpěvu smutných, ale krásných cikánských melodií do ní bábu i s nosítky, tabákem a dýmkou uložili. Upravili nad ní strop ze smrkových kulánů a ten pak zasypali hlínou. Stará kartářka si pod ním radostně polehávala, usmívala se a kouřila. Tak ji všichni přítomní viděli naposledy.

Lidé z okolí se o podivném pohřbu dozvěděli od cikánů napřesrok. Za více než sto let se však nikdo hrobu na Pihovině nedotkl, a tak je klidně možné, že je čarodějná Danielka pod zemí dosud živá a v klidu si tam dál pokuřuje. Ještě dnes si místní vpravo od cesty ukazují na vyvýšeninu u lesa, kde stará cikánka údajně odpočívá.

O CIKHAJSKÉM ZVONKU

(Pověsti a pohádky z území Místní akční skupiny Havlíčkův kraj, Projekt ,, Poznejte zelené Česko“)

Vesnička Cikháj, sevřená kolem dokola hustými lesy, bývala na celém žďárském panství proslavená věhlasnými hony, které obvykle trvaly dva až tři dny. Starý cikhajský dvůr v těchto vzácných chvílích ožíval do své někdejší vážnosti a krásy. Vše bývalo čistě upravené a nazdobené, neboť po hlavním celodenním lovu následovala pro všechny zúčastněné střelce bohatá hostina. Pečlivá jemnostpaní polesná a její děvčat připravovaly hned několik vybraných jídel. Následující den býval zpravidla vyhrazen střelbě do terčů, na níž večer navázala taneční zábava, při které muzikanti vyhrávali až do brzkých ranních hodin.

Při jednom z posledních honů v roce se postaral o náležitý rozruch bohatý světnovský mlynář Beran. Nimrod to byl sice zkušený, vždy oblečený podle poslední módy, ale jakmile se svými kamarády přisedl ke kořalce, ztrácel nad sebou veškerou kontrolu. Pro tentokrát se k obveselení bujaré pánské společnosti rozhodl předběhnout večerní klekání cikhájské zvoničky. Ačkoliv byl Beran staršími a váženějšími hosty zavčas napomenut, aby si lehkovážně nezahrával se svěceným zvonem, neposlechl. Chtěl společnosti dokázat, že on je přece ten nejlepší střelec. Opustil s hloučkem zvědavců hostinu, zamířil a na velkou vzdálenost skutečně trefil srdce zdejšího zvonku. Ozvalo se lehké zacinknutí, jako by byl zraněn kulkou, a zvonek oněměl. Marně se Beran snažil hosty rozesmát. Polesný byl rozhněvaný a raději odešel do sednice. Také ostatní se od stolu vytráceli a rozjížděli domů. Po této události bylo na Cikháji smutno. Bolavý zvonek se zraněným srdcem jen chraptivým hlasem z posledních sil oznamoval klekání.

Přesně rok po té smutné události pracoval polesný na zahradě. Najednou slyší v neobvyklou hodinu opět stříbrný hlas cikhájského zvonku. Ze samého leknutí jej napadla je jedna myšlenka:  „Něco se stalo s Beranem!“

A opravdu, za chvíli přišel posel ze Světnova a oznamoval, že mlynář vydechl svou vzpurnou duši.