Historie

Vznik obce

První zmínky o obci pocházejí z druhé poloviny 14. století. Území, na kterém se dnes obec nachází, bylo předmětem vleklé pře mezi panstvím v Novém Městě na Moravě a Klášterem ve ŽŽďáře nad Sázavou. Spor vyřešil až příkaz maršálka království českého, pána Jindřicha z Lipé. Z jeho podnětu bylo 9. září 1366 vyměřeno území spadající pod správu kláštera. V katastru obce vznikla klášterní usedlost Walddorf, jejímž účelem byl chov dobytka a zásobování kláštera zemědělskými produkty (oves a len). Boček ŽŽďárský vydal o dva roky později, 15. května 1368 příkaz ke „zužžitkování přirůstajícího dřeva“. Za tím účelem byla v blízkosti existujícího klášterního Dvora (usedlosti Walddorf) založžena osada Czykhaki. Jejími prvotními osadníky byli lesní dělníci a uhlíři, kteří přeměňovali lesní mýtiny na zemědělskou půdu. Rozvíjelo se zemědělství, lesnictví a rybářství, objevilo se i hornictví a sklářství – v místě se nacházely dvě sklářské hutě. Okolní hluboké lesy vytvářely předpoklady k t쾞bě dřevní hmoty a jejímu všestrannému zpracování. Výroba dřevěného uhlí sloužžila k rozvoji hutního průmyslu v nedaleké Polničce a k zásobení místních skláren.

Ke sloučení obou sídel – osady Czykhaki a usedlosti Walddorf – došlo po zániku žŽďárského kláštera, v roce 1788.

Vedle výroby dřevěného uhlí a sklářských výrobků se v místě vyráběly nástroje pro potřeby sklářů, uhlířů, koše, opálky a pro obec specifické dřevěné hodiny se skleněným cimbálem. Od druhé poloviny 19. století se rozvíjel domácký průmysl: tkalcovství, zpracovávání lnu, bílení příze a plátna. Počátkem 20. století se rozšířilo s흻ování – výroba čepců, sítí, šátků, tašek a záclon. Tato výroba se s různými výkyvy udržžovala ještě v průběhu a po skončení II. světové války. Po zprůmyslnění ŽŽďárska odcházeli osadníci do strojírenských a dřevařských oborů mimo místa bydliště, zbytek obyvatelstva se věnoval zemědělské a lesní práci. 

 

Události 19. a počátku 20.století

V roce 1849 připadl Cikháj pod okresní hejtmanství v Novém Městě na Moravě. V roce 1850 byla k obci přičleněna sousední osada Kocanda. V dokumentech z roku 1759 je vedena pod jménem „Kozandiana“, v roce 1787 v německých spisech jako „Kotsanda“. Býval to název předměstských trhů a hospod. Není dosud vysvětleno. Z pověstí občanů vyplývá, žže kdysi dávno v blízkosti Svaté hory, kdy v katastru Cikháje byly ještě hluboké lesy, stávalo město. Faktem ale je, žže obchodní cesta ze Světnova do Herálce a Kadova vedla přes Petrův kout okolo Svaté posléze ŽŽákovy hory. Nová silnice Cikhájem byla postavena ažž v roce 1845.

Se vzrůstajícím národním uvědoměním druhé poloviny 19. století rostla potřeba vzdělání a úloha drobných občanských spolků a uskupení. V roce 1862 bylo v Cikháji zahájeno školní vyučování. Po prvotním provozu v provizorních prostorách byl v roce 1873 odkoupen rodinný domek, ve kterém probíhala výuka až do přelomu století. Nově postavenou budovu školy začali žžáci užžívat 8. prosince 1901. Výuka v ní probíhala až do roku 1976, kdy byla škola v Cikháji pro malý počet žžáků zrušena.

V roce 1905 místní občané založžili Sbor dobrovolných hasičů, z prostředků získaných veřejnou sbírkou byla o sedm let později zřízena obecní knihovna. K prohlubování národního cítění byly pořádány kulturně-společenské akce a setkání. 7. března 1930 se stal čestným občanem Cikháje prezident T.G. Masaryk, 24.července 1938 byl odhalen památník obětem I. světové války.

 

II.světová válka

Soudobé dějiny obce v průběhu II. světové války jsou spjaty s odbojovou činností a aktivitami partyzánských skupin. Cikháj se stal střediskem partyzánského odboje. V obci a okolních lesích operovaly partyzánské skupiny „Zarevo“, „M.J.Hus“, „Kirov“ a „Vpřed“. Po vyzrazení udavači byli pro spolupráci s partyzány někteří cikhájští občané zatčeni gestapem a odvezeni do koncentračních táborů, jiní odesláni na nucené práce do německé Říše. Pět občanů bylo odsouzeno k smrti. Domy dvou rodin ukrývajících partyzány byly vypáleny, obec byla určena k likvidaci – čekal ji stejný osud jako Lidice a Ležžáky. Před likvidací i popravami obec zachránil rychlý spád událostí v závěru války a osvobození partyzánskou skupinou 5. května 1945. V následujícím období v obci krátký čas pobývala skupina sovětských vojáků a rumunská a maďarská vojska (1.200 vojáků), která odzbrojovala ustupující německé vojáky.

Po odsunu německých obyvatel z Československa se někteří občané Cikháje odstěhovali do uvolněných usedlostí v pohraničí. Znamenalo to výrazný pokles počtu obyvatel – z obce do pohraničí odešlo 76 občanů. Po Únoru 1948 se od obce Cikháj odloučila osada Kocanda.

 

Druhá polovina 20.století

V dalším období pokračoval rozvoj obce. Byla zahájena stavba prvního vodovodu. V květnu roku 1950 se v Cikháji poprvé rozsvítila elektrická žžárovka, tentýžž rok byla dokončena také celková elektrifikace. Dnem 1.1.1959 začalo v obci hospodařit zemědělské družžstvo. O dva roky později bylo sloučeno se světnovským – vzniklo JZD ŽŽákova hora se sídlem ve Světnově.

Rozvoj obce byl spjat také s potřebou vybudování jejího kulturního centra. V prosinci 1950 zakoupil místní národní výbor pozemek a dům č. 51 za účelem zbourání a výstavby kulturního domu. Při stavbě bylo použžito i dřevo ze staré rozhledny na ŽŽákově hoře, která byla z bezpečnostních důvodů stržžena. V průběhu výstavby se objevily nečekané obtížže. Rozestavěná budova ve středu obce měla být z podnětu vedení družžstva a okresních funkcionářů poskytnuta zemědělskému družžstvu a přetvořena na kravín. Po protestech obyvatel a jednoznačném zamítnutí návrhu přestal Okresní národní výbor stavbu kulturního domu finančně dotovat. Výstavba nemohla pokračovat. Národní výbor předal budovu brněnské univerzitě, která zde 6. září 1963 otevřela své výukové středisko.

Počátkem šedesátých let došlo po staletích samostatné správy ke sloučení národních výborů s obcí Světnov. Pro Cikháj nastalo období útlumu. Rozhodovací moc byla mimo obec, díky rozvoji průmyslu a urbanizaci se dále snížžil počet obyvatel. Okresní orgány zvýrazňovaly neperspektivnost Cikháje. Nebyla povolována výstavba nových domků a dalších veřejných zařízení.

Zájem o obec a její okolí byl znovu obnoven až v sedmdesátých letech. V červnu 1970 navštívil Cikháj president republiky Ludvík Svoboda. U pramenu řeky Svratky na ŽŽákově hoře vyhlásil Chráněnou krajinnou oblast ŽŽďárské vrchy. V roce 1975 se při příležžitosti 30. výročí osvobození konaly v obci oslavy s odhalením Památníku odboji ve 2. světové válce. O rok později byla u Stříbrné studánky na ŽŽákově hoře zavedena tradice Otevírání studánek. V obci začala výstavba společného vodovou z pramenů pod ŽŽákovou horou. 27. června 1976 se v obci uskutečnila u Památníku odboje ve 2. světové válce Okresní folklorní a mírová slavnost, která zahájila tradici kažždoročních Mírových slavností. V okolí Památníku začala výstavba areálu s přírodním amfiteátrem a restaurací Tisůvka se záměrem konat zde pravidelné kulturní akce a vybudovat areál zdraví a rehabilitace. Plány na dobudování ozdravného centra však zůstaly nerealizovány.

Z rozhodnutí Okresního národního výboru byla obec Cikháj dnem 1.7.1980 odloučena od Světnova a převedena pod správu Městského národního výboru ŽŽďár nad Sázavou. V roce 1988 bylo s pomocí občanů započato z výstavbou nové prodejny smíšeného zbožží. Stavba byla dokončena o dva roky později. Svému účelu sloužžila až do roku 1996, kdy byla pronajata soukromému subjektu.

Vlastní cestou se obec vydala po osamostatnění v roce 1992. 

Obec se během své historie sekávala se zájmem vědeckých a kulturních osobností, které využžívaly zdejší malebné prostředí k výletům či zdravotním pobytům. Prostý půvab vesnice a malebnost krajiny byly inspirací pro mnohé vzdělance, literáty, umělce zejména v období národního obrození a po vzniku samostatné Československé republiky. Obdivovali nejen krásy přírody, Tisůvku s Čertovým kamenem, ŽŽákovu horu, ale i skromnost, pracovitost a statečnost místního lidu. J.E. Nečas věnoval obci jednu ze svých básní, v místě pobýval i básník Jan Karník. Během II. světové války se před nacisty v místní škole skrýval básník Petr Křička, pracoval zde na svém překladu Tolstého Anny Kareniny a sepsal zde sbírku své válečné lyriky „Běsové“. Tři básně z této sbírky – Lesy šumí, Předjaří a Florinka – věnoval obci. Spisovatelka a výtvarnice Olga Vlasáková darovala obci své výtvarné dílo „Jarní proudy na Cikháji“.

Vývoj počtu obyvatel

rok 1869 1900 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2002
počet obyv. 445 368 319 209 193 150 119 113 109