Historie

 

Vznik obce

První zmínky o obci pocházejí z druhé poloviny 14. století. Území, na kterém se dnes obec nachází, bylo předmětem vleklé pře mezi panstvím v Novém Městě na Moravě a Klášterem ve ŽŽďáře nad Sázavou. Spor vyřešil až příkaz maršálka království českého, pána Jindřicha z Lipé. Z jeho podnětu bylo 9. září 1366 vyměřeno území spadající pod správu kláštera. V katastru obce vznikla klášterní usedlost Walddorf, jejímž účelem byl chov dobytka a zásobování kláštera zemědělskými produkty (oves a len). Boček ŽŽďárský vydal o dva roky později, 15. května 1368 příkaz ke „zužžitkování přirůstajícího dřeva“. Za tím účelem byla v blízkosti existujícího klášterního Dvora (usedlosti Walddorf) založžena osada Czykhaki. Jejími prvotními osadníky byli lesní dělníci a uhlíři, kteří přeměňovali lesní mýtiny na zemědělskou půdu. Rozvíjelo se zemědělství, lesnictví a rybářství, objevilo se i hornictví a sklářství – v místě se nacházely dvě sklářské hutě. Okolní hluboké lesy vytvářely předpoklady k t쾞bě dřevní hmoty a jejímu všestrannému zpracování. Výroba dřevěného uhlí sloužžila k rozvoji hutního průmyslu v nedaleké Polničce a k zásobení místních skláren.

Ke sloučení obou sídel – osady Czykhaki a usedlosti Walddorf – došlo po zániku žŽďárského kláštera, v roce 1788.

Vedle výroby dřevěného uhlí a sklářských výrobků se v místě vyráběly nástroje pro potřeby sklářů, uhlířů, koše, opálky a pro obec specifické dřevěné hodiny se skleněným cimbálem. Od druhé poloviny 19. století se rozvíjel domácký průmysl: tkalcovství, zpracovávání lnu, bílení příze a plátna. Počátkem 20. století se rozšířilo s흻ování – výroba čepců, sítí, šátků, tašek a záclon. Tato výroba se s různými výkyvy udržžovala ještě v průběhu a po skončení II. světové války. Po zprůmyslnění ŽŽďárska odcházeli osadníci do strojírenských a dřevařských oborů mimo místa bydliště, zbytek obyvatelstva se věnoval zemědělské a lesní práci. 

 

Sklářství

Pro dostatek surovin a dřeva přispěl k rozvoji sklářství na Horácku i cikhajský katastr. Rozvoj sklářství zde vrcholil v 17. století. Nejstarší významné sklárny pracovaly ve Vříšti, Frýšavě a v Herálci. K nim patřily další významné sklárny v Cikháji, v Kocandě, v Moravských a Českých Křižánkách, ve Svratouchu, v Novém Jimramově, v Záboří a v Pusté Rybné. Horácké sklo, a to i z Cikháje, se stalo v oné době na dlouhé desítky let jedním nejvyhledávanějším vývozním artiklem. Zprávy o Cikhajském sklářství existují z let 1647, 1662 a 1696, posléze z let 1701. mistrem sklářské hutě v Cikháji měl být Hans Schier. Koncem 17. století začaly sklárny postupně mizet. Roku 1660 byla zrušena nejstarší sklárna ve Vříšti, ostatní později. 18. století přežila jediná ze všech – Herálecká sklárna. Ta zanikla až těsně před vypuknutím 1.světové války.

Události 19. a počátku 20.století

V roce 1849 připadl Cikháj pod okresní hejtmanství v Novém Městě na Moravě. V roce 1850 byla k obci přičleněna sousední osada Kocanda. V dokumentech z roku 1759 je vedena pod jménem „Kozandiana“, v roce 1787 v německých spisech jako „Kotsanda“. Býval to název předměstských trhů a hospod. Není dosud vysvětleno. Z pověstí občanů vyplývá, žže kdysi dávno v blízkosti Svaté hory, kdy v katastru Cikháje byly ještě hluboké lesy, stávalo město. Faktem ale je, žže obchodní cesta ze Světnova do Herálce a Kadova vedla přes Petrův kout okolo Svaté posléze ŽŽákovy hory. Nová silnice Cikhájem byla postavena ažž v roce 1845.

Se vzrůstajícím národním uvědoměním druhé poloviny 19. století rostla potřeba vzdělání a úloha drobných občanských spolků a uskupení. V roce 1862 bylo v Cikháji zahájeno školní vyučování. Po prvotním provozu v provizorních prostorách byl v roce 1873 odkoupen rodinný domek, ve kterém probíhala výuka až do přelomu století. Nově postavenou budovu školy začali žžáci užžívat 8. prosince 1901. Výuka v ní probíhala až do roku 1976, kdy byla škola v Cikháji pro malý počet žžáků zrušena.

V roce 1905 místní občané založžili Sbor dobrovolných hasičů, z prostředků získaných veřejnou sbírkou byla o sedm let později zřízena obecní knihovna. K prohlubování národního cítění byly pořádány kulturně-společenské akce a setkání. 7. března 1930 se stal čestným občanem Cikháje prezident T.G. Masaryk, 24.července 1938 byl odhalen památník obětem I. světové války.

 

II. světová válka

Soudobé dějiny obce v průběhu II. světové války jsou spjaty s odbojovou činností a aktivitami partyzánských skupin. Cikháj se stal střediskem partyzánského odboje. V obci a okolních lesích operovaly partyzánské skupiny „Zarevo“, „M.J.Hus“, „Kirov“ a „Vpřed“. Po vyzrazení udavači byli pro spolupráci s partyzány někteří cikhájští občané zatčeni gestapem a odvezeni do koncentračních táborů, jiní odesláni na nucené práce do německé Říše. Pět občanů bylo odsouzeno k smrti. Domy dvou rodin ukrývajících partyzány byly vypáleny, obec byla určena k likvidaci – čekal ji stejný osud jako Lidice a Ležžáky. Před likvidací i popravami obec zachránil rychlý spád událostí v závěru války a osvobození partyzánskou skupinou 5. května 1945. V následujícím období v obci krátký čas pobývala skupina sovětských vojáků a rumunská a maďarská vojska (1.200 vojáků), která odzbrojovala ustupující německé vojáky.

Po odsunu německých obyvatel z Československa se někteří občané Cikháje odstěhovali do uvolněných usedlostí v pohraničí. Znamenalo to výrazný pokles počtu obyvatel – z obce do pohraničí odešlo 76 občanů. Po Únoru 1948 se od obce Cikháj odloučila osada Kocanda.

Partyzánské hnutí na Cikháji

Válečný vývoj

Léta 1939 – 1945 představovala jedno z nejdramatičtějších období historie. Drama československého lidu začalo podzimem 1938. V září toho roku osud první československé republiky zpečetil mnichovský verdikt. Stát byl vydán na milost a nemilost Hitlerovu Německu.

15. března 1939 vstoupila do českých zemí okupační německá armáda. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, který byl začleněn do nacistické Velkoněmecké říše. Protektorát představoval formu koloniálního zřízení v čele s protektorátní vládou a státním presidentem, jejichž moc byla podřízena říšskému protektorovi.

Převážná většina českého obyvatelstva se stavěla vůči okupantům nepřátelsky, očekávala jejich brzkou válečnou porážku. Menší část se podílela na aktivním odboji, který se začal formovat hned v prvních týdnech okupace. Byl to jednak domácí odboj, působící v ilegalitě přímo na území Protektorátu, jednak odboj zahraniční, tvořený emigrovanými československými politiky a vojáky v zemích protihitlerovské koalice.

V počátečním období soustředily odbojové organizace své aktivity převážně na rozšiřování ilegálních tiskovin, pomoc pronásledovaným osobám a jejich rodinám, zajišťování falešných dokumentů a organizování přechodu do zahraničí.

 

Domácí odboj

Uvnitř Protektorátu Čechy a Morava vzrůstalo odbojové hnutí vedené západním i východním československým centrem. Úkolem bylo přispět k vojenské porážce Německa. Mimo tradičních aktivit vznikalo partyzánské hnutí s cílem pracovat a provádět sabotážní akce v týlu nepřítele. Vyznačovalo se nepravidelným způsobem boje, který se skládal z řady drobných srážek.

Partyzánský boj měl oslabovat nepřítele, rozkládal protektorátní aparát a současně připravovat podmínky k nové poválečné moci. Pro odbojovou činnost získával stále větší počet lidí. Obyvatelé vesnic byli pro partyzánské jednotky neustálým zdrojem k doplňování řad, prostředkem k zásobování a podávání zpráv o pohybu Němců, byly oporou pro plnění všech „týlových“ potřeb, přímým spojencem v ozbrojeném boji. Partyzánské hnutí zaujalo v historii našeho odboje ve 2. světové válce významné a čestné místo. Bylo součástí boje českého lidu za porážku hitlerovského Německa a za osvobození, jednou z mnoha forem a způsobů osvobozeneckého boje našich národů.

Žďárské vrchy byly v době II.světové války jedním z nejvýznačnějších středisek partyzánského odboje v českých zemích. Od roku 1943 operovala na Žďársku řada partyzánských oddílů řízených sovětskými parašutisty vycvičenými pro boj v týlu nepřítele.

 

Odboj na Cikháji

Partyzánský boj sehrál hlavní úlohu i při přípravě a průběhu osvobození Cikháje. Katastr obce se stal křižovatkou odboje řízeného z východu. Přímo v obci působila partyzánská skupina „Zarevo“ v čele s velitelem kapitánem Pavlem Faustovem, „Brigáda M. J. Hus“ v čele s majorem Alexandrem Fominem (po jeho smrti byl vedením pověřen Nikolaj Kolesnik) a partyzánská skupina „Kirov“ v čele s velitelem Zedngenidzem.

Z obce se členy těchto jednotek stali a příslušnou partyzánskou přísahu složili: 
Adolf a Marie Hamanovi čp. 35 
Karel a Karla Jaitnerovi z hájenky u lesa 
rodina Vaisova

Přímými spolupracovníky se stali: 
Adolf a Rudolf Ptáček čp. 3 
František Bukáček 
Josef Roučka 
Adolf Chaloupka 
manželé Vaisovy a jejich dcera Marie Beránková 
Stanislav Ptáček ml.

Nepravidelnými pomocníky všichni dělníci, kteří pracovali v lese, jako například: 
Josef Straka, Josef Sláma, František Koláček, František Straka, František Haman, Bohumil Haman, řídící učitel Oldřich Bartoš a další.

Některé rodiny zásobovaly partyzány jídlem, oblečením, předávali jim zprávy a informace o pohybu německých vojsk, gestapa a četníků, staraly se o nemocné partyzány a ukrývaly francouzské, polské a jugoslávské občany, kteří utekli z německého zajetí. Prvním, kdo poskytl úkryt uprchlým zajatcům, byl řídící učitel Oldřich Bartoš. V místní škole se u něj před gestapem skrýval i básník Petr Křička.

Spolupráce s partyzány však byla sledována konfidenty a spolupracovníky gestapa. I mezi českými lidmi se našli zrádci. Po vyzrazení organizace českého odboje v obci se začalo gestapo vypořádávat s občany, kteří byli do tohoto hnutí zapojeni. V lednu 1945 vypálilo gestapo dům Josefa Vaise a prostřílelo dům Josefa Roučky. 1.května 1945 byla obec obsazena německými vojsky. Jednotlivé domy byly prohledávány. Němci hledali partyzány. Několik občanů včetně žen bylo zatčeno. 5 občanů bylo za svoji účast v protiněmeckém odboji a za přechováváni zbraní odsouzeno k trestu smrti. Před popravou je zachránilo Pražské povstáni a příchod Rudé armády. Dva cikhajští občané, Karel Jaitner a Adolf Haman, uprchli k partyzánským jednotkám, u nichž setrvali až do skončeni války.

Obec měla být vypálena, občané popraveni a odsunuti. Partyzáni se však včas přemístili. Němci žádného nenalezli a vypálení bylo odloženo. Díky dalšímu vývoji byl Cikháj ušetřen velikých hrůz a utrpení. V noci ze 4. na 5. května 1945 z rozkazu partyzánského štábu občané káceli stromy přes příjezdové silnice mezi Kocandou a Cikhájem a ze směru ke Světnovu. Barikády měly zamezit nebo zpomalit příjezd německých vojsk. V ranních hodinách do obce přišli partyzáni. Z jejich se dočasně správy obce ujal revoluční národní výbor. Obec byla prohlášena za svobodnou. 10. května 1945 obec uvítala prvního ruského vojáka.

Po odchodu německých vojsk přešlo přes obec 500 mužů maďarské armády. 12. května 1945 se v obci usídlilo na 6 týdnů 1200 rumunských vojáků. V blízkosti obecního domu před svým odchodem postavili ve1iký dřevěný kříž. K němu byla shromážděna celá jednotka. Za účasti místních občanů a partyzánů zde byla konána bohoslužba a vzpomínka na padlé vojáky.

 

Ze vzpomínek občanů Cikháje

MORAVCOVÁ VĚRA (v roce 1999 69 let) 
„V Protektorátu jsme měli obavy jako všichni na Cikháji. Každou chvíli jsme čekali, že něco zlého na nás přijde. Strachovali jsme se a několikráte jsme svoje hlavní věci měli sbalené ve sklepě. Připravovali jsme se, že budeme muset utíkat do lesů, nebo že nás vystěhují. Němci u nás několikráte byli. Dělali domovní prohlídku a hledali partyzány… Počátkem roku 1945 na Cikháj přijíždělo mnoho německých vojáků a četníků. I u nás na dvoře byli. Říkali, že z našeho dvorka budou střílet k Vajsom, že tam jsou partyzáni. Měli jsme strach. Celý den Vajsovu chalupu hlídali a čekali jak budou vycházet partyzáni. Ten den gestapo odvezlo starého pana Vajse a paní Beránkovou… Za další okamžik rozhodli, že Vajsova chalupa bude vypálena. Nechtěli jim dovolit, aby si něco vynesli…“

LITOCHLEBOVÁ BLAŽENA (v roce 1999 69 let) 
„Z Protektorátu si pamatuju jak naši tátové byli v lese. Drvařili. Jednou je v lese navštívili partyzáni. Přinesli nějakou kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru. S chlapama se pěkně napili a všichni byli namazaní… Hajnej Wimmer je tehdy udal. Pak přijeli gestapáci a u nás je kvůli partyzánům vyslejchali. Po světnici chodili jak frajeří, frajersky se promenádovali. Při výslechu však chlapi nic nevěděli… Několikráte u nás byli partyzáni pro chleba a cibuli. Ráno přijeli gestapáci. My sme leželi v posteli a jeden jak chodil tak na nás ukazoval a říkal tady kindr, kindr, kindr… Pamatuju se když na Pihovinách seskočil partyzán a kolony němců začaly jezdit na Cikháj. Němci byli na Cikháji několikrát. Když zavírali Roučku ze Dvora, tak sme zrovna měli na stole oběd. Všichni ho nechali na stole a nejedli. Přestalo chutnat… Do Jaitnerový jájenky partyzáni chodili stále, chodili i k některým lidem do vesnice. U Bukáčků chlapi nakládaly maso pro partyzány. Pytlačili v lese a pak to maso upravili a naložili.“

ROUČKA ADOLF (v roce 1999 66 let) 
„Za Protektorátu i k nám chodili partyzáni… Mezi nimi byl jeden, vypadal jako mongolec. Když mě viděl vytáhl jeden náboj a dal mně ho… Prvně ale byli u strejce Bukáčkovýho jugoslávci. Pamatuju se jak měli hrozně omrzlý nohy. U Bukáčků je ošetřovali, spali u nich a pak je vezli asi do Škrdlovic a do bunkru pod Tisůvku. K nám chodili často. Děda pěstoval tabák a tak jim dával na kouření. Máma zase pekla chleba, když sme udili tak dostali uzený maso, sádlo a cibuli. Jednou když od nás odešel strejc Bukáčků tak někdo tloukl na dveře. Bylo to v rozmezí asi půl hodiny. Táta šel otevřít a říká copak ste se vrátili? Pootevřel dveře a s hrůzou zjistil, že to byli němci. Němci řvali: bandity nix? Pak s tátou letěli na půdu, dělali prohlídku… Jednou sme viděli jak na Pihovinách byly schozeny padáky. Byly shozeny náboje a taky potraviny. Jeli tam na kolách německý četníci. Přijeli ke Snítkům na kraj huštiny a partyzáni je tam všechny postříleli. Němci pak přijeli a mrtvé četníky odváželi…“

BUKÁČEK FRANTIŠEK (v roce 1999 85 let) 
„Za války sem taky jezdil do lesa. Když už byl Josef Vajs v Reichu tak na mě jednou čekal jeho táta, starej Vajs a řikal něco o partyzánech. Ptal se jestli sem si všiml natahanejch drátů po stromech. Pak sem přijel domů a před chalupou byli němci. Jeden němec měl povídal, že chytli jednoho partyzána, co chodil k Vajsom, že mají rozkaz Vajsovu chalupu vypálit. Přijeli německý četníci, gestapáci, německé vojsko. Pak chalupu podpálili…“

HLADÍK FRANTIŠEK (v roce 1999 68 let) 
„Z období Protektorátu si nejvíce pamatuju když němci vypálili Vajsovu chalupu. V obci bylo zděšení, panoval strach. Tady bylo plno gestapáků a němců. Většinou se zastavovali u nás v hospodě. Také starýho Vajse přivedli gestapáci k nám do hospody a tady ho vyslýchali… Pak ho vzali a odjeli s ním. Odpoledně němci jeho chalupu obstoupili a zapálili… Pamatuju si i jak gestapáci zatýkali Roučku ze Dvora, jak jim prostříleli štít. Přišel k nám Josef Vajs Antoš a scháněl lidi. Všichni muži si měli vzít vidle a jít k Roučkom přehazovat seno. Němci hledali partyzány…“

PTÁČEK VLADIMÍR (v roce 1999 68 let) 
„Z Protektorátu si vzpomínám na zatýkání. Zatčen byl i můj strejc. Všechno to začalo v prosinci 1944. Prostříleli mu chalupu a dokonce i fukar na obilí… Pak už všechno šlo jak po řetězu. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti. Odváželi je na Pankrác. Ještě že vlivem postupující ruské armády byly zachráněni. Nadlesní Pompe, než šel do války, tak hodně lidí zachránil. On řikal, že v lese má především dělníky, který potřebuje, protože by neplnil požadavky na těžbu. On zachránil i ostatní, aby nemuseli jít na nucené práce do Německa… I k nám chodili partyzáni… Naši jim dávali chleba, vejce, máslo nebo sádlo. Jiný produkty ani nebyly.“

BÍLÁ ANNA (v roce 1999 77 let) 
„Ke konci války tatínek s Bukáčkem hlídával Jaitnerovu hájenku.To už Jaitner byl někde pryč a jeho sestra Karla byla asi zavřená. Měli čekat jestli se náhodou nevrátí a pak to hned hlásit gestapu. Jednou přišli hlídat a krátce před tím v hájence Jaitner byl. Na posteli nechal ležet nějaký věci. Než se usadili přišli za nimi gestapáci. Jak otevřeli dveře začali útočit, že tam Jaitner byl, co dělali, že to neohlásili. Bukáček gestapákům řekl, že se právě oblíkal a chtěl odejít vše ohlásit. Nechtěli mu ani tatínkovi věřit. Od gestapáků dostali několik facek. Tatínek seděl na okraji postele a jak dostal ránu, tak z ní spadl na zem. Bukáčka vzali do vedlejší světnice a tam ho řezali, mlátili hlava nehlava. Bukáček strašně řval, ale tatínek nemohl nic dělat, ležel na zemi…“

ŠEBKOVÁ BOŽENA (v roce 1999 81 let) 
„… Největší strach sme zažili 1.května 1945. Obec a všechny chalupy byly obstoupeny německými vojsky, dělali prohlídky a jen sme čekali, z které strany začnou chalupy hořet…“

BUKÁČKOVÁ BOŽENA (v roce 1999 76 let) 
„…V pětačtyřicátém jsem jednou šla ven a po silnici jezdili obrněný auta a tanky nebo co. Utíkala sem k silnici, ale oni to byli němci. V čele kolony jelo auto s bílým praporem… Byl už téměř konec války. U nás na dvoře němci pili vodu a brečeli. Říkali, že toho mají plné zuby a domů, že to mají strašně daleko. Obyčejní vojáci taky za válku nemohli. Všichni němci nebyli stejní…“

NOVÁK FRANTIŠEK (v roce 1999 65 let) 
„… Cikhájem projížděly kolony německých vojsk a my pospíchali k silnici, abychom viděli jak prchají. U kapličky Obecního domu stáli tři partyzáni a projíždějící auta zastavovali a posílali je do Dvora. Tady byli odzbrojováni němci… Sledovali sme jak němci karabiny otáčeli pažbou dolů a přes hranu vozu nebo auta pažby urážely a zahazovaly. Oni z vozů vyhazovali téměř všechno. Šaty, zásoby, mýdla, munici…“

 

Památníky v obci

Památník partyzánského hnutí 
Památník byl postaven při příležitosti 30. výročí konce 2. světové války. Kámen váží 24 tun a byl přivezen z lesů u obce Křižánky. Při jeho odhalení 8. května 1975 se v Cikháji konala i velká mírová manifestace. Na ní byl připomenut odboj občanů proti německé agresi a to nejen z obce Cikháj, ale i širokého okolí Horácka. Při této příležitosti došlo k setkání všech žijících členů partyzánských skupin a jejich velitelů.

Bunkr a památník sídla partyzánského štábu Brigády M.J. Husa 
V období 2. světové války bylo pro potřeby partyzánského hnutí v lesích v katastru obce vybudováno 5 bunkrů – pod Tisůvkou, na Kamenném vrchu, za Roučkovým rybníkem, na Žákově hoře a na Fryšavském kopci. K památce partyzánského odboje byl udržován bunkr na Fryšavském kopci, sídlo štábu brigády M.J. Husa. Po celkové rekonstrukci byl 8.května 1975 v blízkosti odhalen památník. Kámen pro jeho výstavbu byl dovezen z vrchu Tisůvka. Z kovu odlitý znak partyzánské brigády, součást památníku, byl po roce 1990 odcizen a místo chátralo. Za významného přispění Svazu bojovníků za svobodu se podařilo památník zrekonstruovat. Slavnostní odhalení za účasti přímých účastníků a pamětníku partyzánského odboje proběhlo 3. května 2003.

 

Napsali o Cikháji

Miroslava Čerbáková: „Partyzánská obec včera a dnes“ 
brněnská ROVNOST 13.října 1976

„….K pěkným místům, jejichž kopce, vrchy jsou protkány turistickými značkami, lesními cestami a pěšinkami zvěře patří i Cikháj. Cikháj s pstruhovými potoky, jasně zelenými lesy a oázou klidu. Pro ničím nerušené ticho si Cikháj za svůj pracovní i oddychový pobyt zvolilo učební středisko University v Brně. Scházejí se v něm také zahraniční vědci a studenti. Co si pracovníci všech fakult brněnské university cení, je vhodné klima pro vědeckou práci a v čase přestávek lesy s množstvím borůvek, malin a hřibů. Líbezná krajina básníků a malířů však za války odvedla také důkazy tvrdého odboje a nejvyšší občanské statečnosti. Obětavost zdejších lidí i hrdinný boj partyzánů….vešla do dějin… O to větší byla statečnost žen, které sháněly a připravovaly jídlo, zašívaly a sušily oblečení partyzánů a ošetřovaly raněné. Se zbraní v ruce tu naháněly hrůzu německým okupantům partyzánské skupiny Mistra Jana Husa, Jermak, Zarevo, Vpřed a další. Na věčnou památku jim byl nad Cikhájí postaven pomník z mnohatunového kvádru kamene, symbolizujícího tíhu boje i velikost vítězství…“

z vyprávění Adolfa Hamana: „Po stopách osvobození“ 
VYSOČINA 20. února 1975

„…V říjnu 1944 byl na čekané na vysokou jistý gestapák. Narazil na partyzány. Došlo k přestřelce. Němci ihned povolali vojsko i pracovníky lesů a prohledávali les od Vortové přes Cikháj do Škrdlovic a Karlova. Bez výsledku. Ano, šlo o oddíl brigády Mistra Jana Husa. Jeho příslušníci navštívili v listopadu i naši vesnici, Jaitnera, lesníka, kteří i se mnou mluvili. Žádali o pomoc při podávání zpráv o pohybu němců, jejich skladech apod… Počátkem ledna 1945 jsme čekali mezi Cikhájí a Kocandou na shoz zbraní. Když letadlo neletělo přesunuli jsme se do hájenky u Škrdlovic. Odpoledne když jsme se podívali z okna tak jsme zjistili, že k hájovně se blíží rojnice němců. Prchali jsme a někteří si nestačili nazout boty. Za Kamenným vrchem byli lidé spolehlivější…“

Jiří Stano: „Partyzánské vánoce“ 
RUDÉ PRÁVO 20. října 1976

„…V Cikháji na pokraji lesa, na konci dědiny, mezi Žákovou horou a Frýšavským kopcem, v místě, jemuž se od nepaměti říká Pod Tisůvkou, stojí patrový výstavný domek. Postavil si ho po válce Josef Vajs na spáleništi původní chalupy Josefa Vajse staršího. Už stará chalupa měla výhodnou polohu. Byla na skok do lesa a od ní bylo možno přehlédnout v údolíčku celou vesnici. V onom roce 1944 v chalupě žil lesní dělník Josef Vajs se svou ženou a s dcerou Marií Beránkovou, vdovou s dvěma malými dětmi. Syn Josef byl odvlečen na práci v rajchu. Marie Beránková vzpomíná, jak asi uprostřed listopadu nesla otci do lesa oběd. Bramboračku a kastrol brambor se zelím. Po lesní pěšince se honil poprašek sněhu a Marie se choulila do vlněné šály. Náhle zpoza smrčků vyskočili dva zarostlí chlapi se samopaly přes rameno a rázně si vyžádali jídlo. „Neboj, neboj,“ uklidňovali ji. Pak zmizeli a po chvilce se objevili znovu a vrátili jí prázdné nádobí. Významně přiložili ukazováčky ke rtům a v mžiku byli pryč. Marie se vrátila domů, naplnila znovu nádobí a pak otci celá vyděšená vyprávěla, co jí potkalo. Otec jí uklidnil a pak se vydal za hajnými Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem. Oba byli sousedé z Cikháje…“

Křižovatka partyzánských cest“ 
VYSOČINA 8.května 1985

„…Před více než čtyřiceti lety byla obec Cikháj místem, kde působily partyzánské oddíly Jan Kozina, Zarevo, Vpřed, Kirov. Na nedaleké Žákově hoře měl své sídlo štáb brigády Mistra Jana Husa. Odtud řídil a koordinoval akce svých oddílů. Za obcí, na pokraji lesa, stojí monumetální památník z přírodního kamenného kvádru odhalený… jako projev úcty partyzánskému hnutí ve II.světové válce. V posledních letech byl v bezprostřední blízkosti vybudován přírodní amfiteátr, v němž se konají okresní mírové slavnosti, setkání mládeže a další politické a kulturní akce. Obyvatelé obce poskytovali velkou pomoc partyzánským oddílům. Za to Cikháji hrozilo neustálé nebezpečí a jenom pro rychlý spád událostí v závěru války obec nepotkal osud Lidic a Ležáků…“

 

Druhá polovina 20. století

V dalším období pokračoval rozvoj obce. Byla zahájena stavba prvního vodovodu. V květnu roku 1950 se v Cikháji poprvé rozsvítila elektrická žžárovka, tentýžž rok byla dokončena také celková elektrifikace. Dnem 1.1.1959 začalo v obci hospodařit zemědělské družžstvo. O dva roky později bylo sloučeno se světnovským – vzniklo JZD ŽŽákova hora se sídlem ve Světnově.

Rozvoj obce byl spjat také s potřebou vybudování jejího kulturního centra. V prosinci 1950 zakoupil místní národní výbor pozemek a dům č. 51 za účelem zbourání a výstavby kulturního domu. Při stavbě bylo použžito i dřevo ze staré rozhledny na ŽŽákově hoře, která byla z bezpečnostních důvodů stržžena. V průběhu výstavby se objevily nečekané obtížže. Rozestavěná budova ve středu obce měla být z podnětu vedení družžstva a okresních funkcionářů poskytnuta zemědělskému družžstvu a přetvořena na kravín. Po protestech obyvatel a jednoznačném zamítnutí návrhu přestal Okresní národní výbor stavbu kulturního domu finančně dotovat. Výstavba nemohla pokračovat. Národní výbor předal budovu brněnské univerzitě, která zde 6. září 1963 otevřela své výukové středisko.

Počátkem šedesátých let došlo po staletích samostatné správy ke sloučení národních výborů s obcí Světnov. Pro Cikháj nastalo období útlumu. Rozhodovací moc byla mimo obec, díky rozvoji průmyslu a urbanizaci se dále snížžil počet obyvatel. Okresní orgány zvýrazňovaly neperspektivnost Cikháje. Nebyla povolována výstavba nových domků a dalších veřejných zařízení.

Zájem o obec a její okolí byl znovu obnoven až v sedmdesátých letech. V červnu 1970 navštívil Cikháj president republiky Ludvík Svoboda. U pramenu řeky Svratky na ŽŽákově hoře vyhlásil Chráněnou krajinnou oblast ŽŽďárské vrchy. V roce 1975 se při příležžitosti 30. výročí osvobození konaly v obci oslavy s odhalením Památníku odboji ve 2. světové válce. O rok později byla u Stříbrné studánky na ŽŽákově hoře zavedena tradice Otevírání studánek. V obci začala výstavba společného vodovou z pramenů pod ŽŽákovou horou. 27. června 1976 se v obci uskutečnila u Památníku odboje ve 2. světové válce Okresní folklorní a mírová slavnost, která zahájila tradici kažždoročních Mírových slavností. V okolí Památníku začala výstavba areálu s přírodním amfiteátrem a restaurací Tisůvka se záměrem konat zde pravidelné kulturní akce a vybudovat areál zdraví a rehabilitace. Plány na dobudování ozdravného centra však zůstaly nerealizovány.

Z rozhodnutí Okresního národního výboru byla obec Cikháj dnem 1.7.1980 odloučena od Světnova a převedena pod správu Městského národního výboru ŽŽďár nad Sázavou. V roce 1988 bylo s pomocí občanů započato z výstavbou nové prodejny smíšeného zbožží. Stavba byla dokončena o dva roky později. Svému účelu sloužžila až do roku 1996, kdy byla pronajata soukromému subjektu.

Vlastní cestou se obec vydala po osamostatnění v roce 1992. 

Obec se během své historie sekávala se zájmem vědeckých a kulturních osobností, které využžívaly zdejší malebné prostředí k výletům či zdravotním pobytům. Prostý půvab vesnice a malebnost krajiny byly inspirací pro mnohé vzdělance, literáty, umělce zejména v období národního obrození a po vzniku samostatné Československé republiky. Obdivovali nejen krásy přírody, Tisůvku s Čertovým kamenem, ŽŽákovu horu, ale i skromnost, pracovitost a statečnost místního lidu. J.E. Nečas věnoval obci jednu ze svých básní, v místě pobýval i básník Jan Karník. Během II. světové války se před nacisty v místní škole skrýval básník Petr Křička, pracoval zde na svém překladu Tolstého Anny Kareniny a sepsal zde sbírku své válečné lyriky „Běsové“. Tři básně z této sbírky – Lesy šumí, Předjaří a Florinka – věnoval obci. Spisovatelka a výtvarnice Olga Vlasáková darovala obci své výtvarné dílo „Jarní proudy na Cikháji“.

Vývoj počtu obyvatel

rok 1869 1900 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2002
počet obyv. 445 368 319 209 193 150 119 113 109