2. světová válka
Drama československého lidu začalo podzimem 1938, kdy byla v Československé republice vyhlášena mobilizace. Z obce odešlo 14 mužů bránit svoji vlast. Byli to: Bohuslav Blažíček, František Beneš, Adolf Roučka, Josef Haman, Otto Pompe, Oldřich Říha, Stanislav Ptáček, Jan Bukáček, Josef Šebek, Josef Roučka, Stanislav Novák, František Novák, Bohumil Haman, František Koláček. Se svými nejbližšími se rozloučili 25.9. u památníku padlých v 1.světové válce. Po Mnichovské dohodě se narukovaní vojáci vrátili domů. 28.10.1938 byly naposledy v obci vyvěšeny československé prapory.
Vstupem německých vojsk na naše území, 15.3.1939 nastala okupace. Byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Veřejné budovy byly opatřeny říšskou vlajkou a vlajkou Protektorátu Čechy a Morava.
7 občanů Cikháje bylo nuceno odejít na práce do Německé Říše: Jaroslav Popela, Adolf Ptáček, Antonín Pešl, Jaroslav Opat, Josef Vais, Stanislav Ptáček a Anežka Ptáčková. Někteří z Říše utekli a schovávali se. Antonín Pešl byl prozrazen, zatčen a odsouzen. Jaroslav Popela se vrátil domů podvyživen, s vážným onemocněním žaludku. Pod trestem smrti bylo obyvatelstvu zakázáno poslouchat rozhlasové vysílání z Londýna a z Moskvy. Byly zakázány veškeré české spolky. Každé zatajení zásob hospodářských produktů bylo označeno za válečnou sabotáž a trestáno smrtí. Od prvních dnů protektorátu byli stíháni Židé. Měli být vyhlazeni. Začalo vznikat široké odbojové hnutí proti Němcům. Ti odpovídali stále krutějším zatýkáním.
Po roce 1940 se v obci šířil strach z udavačů, z gestapa, z odeslání do Německa na nucené práce, ze zatýkání. Starosta obce byl nucen vyřizovat agendu v němčině. Němečtí hodnostáři se scházeli u revírníka Oto Pompeho, hodnotili stav a myšlení lidí v obci, navazovali spolupráci s lidmi sympatizujícími s fašisty a henleinovci.
27. května 1942 došlo k atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Brutální teror dostoupil vrcholu 10. června 1942 vyhlazením obce Lidice a 24. června 1942 vyhlazením obce Ležáky. Rozvíjelo se partyzánské hnutí. Za pomoci organizovaných výsadků z SSSR bylo v moravských horách zformováno na 90 partyzánských jednotek.
Od podzimu roku 1944 bylo obyvatelstvo Cikháje ve spojení s ruskými, jugoslávskými a československými partyzány. Ti v obci mnohokráte přespávali. Občané jim poskytovali potraviny, spravovali prádlo a oděv, předávali zprávy a informace o pohybu německých vojsk, gestapa, četníků i občanů. Vyzrazením organizace českého odboje v obci se začalo gestapo vypořádávat s občany, kteří byli do tohoto hnutí zapojeni. Josefu Vaisovi gestapo vypálilo dům s veškerým inventářem, Josefu Roučkovi prostřílelo dům. Několik občanů bylo zatčeno: Karla Jaitnerová, Marie Beránková, Marie Hamanová, Josef Vais, František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chaloupka, Rudolf Ptáček. Dva cikhajští občané Karel Jaitner a Adolf Haman odešli k partyzánským jednotkám, u nichž setrvali až do skončení války.
Němečtí vojáci odvezli z obce zvon ze zvonice u obecního domu. Do obce se nikdy nevrátil.
5 občanů bylo za svoji účast v protiněmeckém odboji a za přechovávání zbraní odsouzeno k trestu smrti. Před popravou je zachránilo Pražské povstání a příchod Rudé armády.
Počátkem roku 1945 byla umístěna v hájence č. 38 a ve škole Tottova organizace. Byli mezi nimi i ruští zajatci. Pracovali v lese a odváželi dřevo pro potřeby německé armády. 21.4.1945 vnikly do školy i do hájovny partyzáni. Ruské zajatce odvedli a Tottovu organizaci z obce vyhnali. 1.5.1945 byla obec obsazena německými vojáky. Jednotlivé domy byly prohledávány. Němci hledali partyzány. Obec měla být vypálena, občané popraveni a odsunuti. Partyzáni se však včas přemístili. Němci je nenalezli a vypálení bylo odloženo. Z rozkazu partyzánského štábu začali občané kácet stromy přes příjezdové silnice mezi Kocandou a Cikhájem a ve směru na Světnov. Barikády měly zamezit nebo zpomalit příjezd německých vojsk.
Po odsunu německého obyvatelstva z ČR se někteří občané Cikháje odstěhovali do uvolněných usedlostí. Z obce odešlo 76 občanů.
Vypálení domku Vaisových č.42 a zatýkání občanů obce
Příchod partyzánů do prostor Žďárských vrchů způsobil v řadách Němců a protektorátního systému velký rozruch. Ke sledování a k rozkladu partyzánského hnutí nasadily všechny své síly. Německá komanda byla podřízena zvláštnímu protipartyzánskému velitelství gestapa v Chrudimi.
I v Cikháji rozvíjeli Němci síť konfidentů, přijížděly motorizované obrněné jednotky německých vojsk, přicházeli Vlasovci vydávající se za partyzány, přijela Todtova organizace. Její příslušníci pracovali v lese. Zrazovali i někteří místní občané. Bez nich by Němci žádného úspěchu nedosáhli.
Dne 3.1.1945 mrzlo. Lesní dělníci káceli v lese stromy. Ženy doma síťovaly. Ten den přijela do obce německá vojska a gestapo. Vojska zastavila na kopci u „Pavlíkových smrků“. Konvoj končil až pod Wimmerovou hájenkou u křížku. Vojáci vystřelili do lesa několik pancéřových pěstí. Velitel povolal starostu obce. Oznámil mu, že bude vypálen domek Josefa Vaise č.42 a zatčeni partyzáni. U Vaisů se zrovna dralo peří. Draní a povídání žen přerušilo bouchání na dveře, křik. Do domu vtrhlo gestapo. Zděšení všech, pláč žen a dětí,volání o pomoc, zoufalé prosby přerušil řev gestapa. Z domku nesměl nikdo nic vynést. Po naléhání a prosbách starosty Jaroslava Litochleba, bylo rodině umožněno vzít to, co stačili do 5 minut. Po pěti minutách byl dům v plamenech. Zbyly trosky, popel a na sněhu několik peřin z postelí, bezútěšné bučení domácích zvířat a vytí psa. Partyzány se však najít nepodařilo. Pana Vaise a paní Beránkovou gestapo odvedlo. Po této události nasadilo gestapo do Cikháje další konfidenty, včetně nového hajného. Za několik dnů, 5.1.1945 přijelo německé vojsko a gestapo znovu. Prohlíželo domek Josefa Roučky. Majitel nebyl doma. Všichni muži museli vzít vidle a u Roučků na půdě a v přilehlé kůlně přehazovat seno a slámu. Němci hledali partyzány. Domnívali se, že se schovávají na půdě. Po přeházení sena začali Němci střílet do štítu domku a do nářadí v kůlně. Zapálení domku a odvlečení manželky a dětí zabránil návrat Josefa Roučky. Gestapo ho zatklo a odvezlo. Odvezlo i Karlu Jaitnerovou.
Při všech raziích v Cikháji zatklo gestapo celkem jedenáct místních občanů.
Byli to: Josef Vais, Marie Beránková, Adolf a Rudolf Ptáčkovi, Adolf Chaloupka, Jaroslav Opat, Marie Hamanová, Josef Roučka, Karla Jaitnerová, František Bukáček a Antonín Pešl. Pět z nich bylo odsouzeno k trestu smrti.
Osvobození obce
1.5.1945 vzal revoluční okresní národní výbor ve Žďáře a partyzáni soustředění na Žákově hoře a Tisovce osud obce do svých rukou. Rozhodli zamezit příjezdu dalších německých vojáků a gestapa do obce. Vydali rozkaz ke stavění barikád, kácení stromů přes příjezdové silnice od Světnova a od Herálce. Občané vedení revolučním národním výborem káceli celou noc. V Cikháji začala revoluce. Většina mužů v obci byla v plné pohotovosti a podřizovala se pokynům partyzánského štábu. V noci ze 4. na 5. května 1945 přišli partyzáni do rodin pro potraviny naposled.
V časných ranních hodinách dne 5.5.1945 byl partyzánským velením vydán nový rozkaz – odstranit všechny barikády ze silnic. Celková vojenská situace se změnila. Němci začali postupně kapitulovat. Z Herálce přijel do obce na motorce pan Jelínek s malou československou vlajkou. Do obce vstoupili čeští a ruští partyzáni. Zazněly poslední výstřely Němců. Partyzáni prohlásili Cikháj za svobodný.
Správy se ujal revoluční národní výbor v čele se Stanislavem Ptáčkem č.50. Na obecní kapli zavlála československá vlajka. Projíždějící německá vojska byla směrována do Dvora, k budově Bohumila Hamana č.1. Zde sídlila skupina českých a sovětských partyzánů, přechodný partyzánský štáb. Odzbrojovali německé vojáky a sepisovali odebraný materiál. Rychlý spád událostí v závěru války i prozíravá a cílená aktivita partyzánských skupin byly příčinou, že obec Cikháj nepotkal osud Lidic a Ležáků.